Špunty

Normální špunty mi v uších nesedí, místo jakýchkoliv ucpávek jsem tedy vždycky používala sluchátka. Ale doslechla jsem se, že se vyrábějí špunty na míru – padnou přesně do vašeho konkrétního ucha. To mě nadchlo. Ovšem když jsem si na internetu vyhledala, kolik by takové střelecké špunty na míru stály, trochu jsem se zděsila – přes 3.000 korun. A pro fajnšmekry je ještě možnost vybrat si vlastní barevné provedení – ovšem znamená to plus 425 korun za jeden špunt.

Vlastní výrobě špuntů předchází vyrobení odlitků (jak říkají amatéři) neboli otisků (jak říkají znalci) ucha. Nakonec jsem se rozhodla, že peníze obětuju a jako první krok si půjdu vyrobit ty odlitky. Po pár telefonátech jsem se konečně dovolala na pracoviště, kde se dělají. Mělo to být na poliklinice Palackého. Byla jsem zvědavá, kde se mezi Vodičkovou a Jungmannovou může schovávat poliklinika.

V úterý ráno jsem vystoupila na Můstku a v celkem dobré náladě jsem směřovala do Palackého ulice. To jsem ještě netušila, že mě čeká týden pravého očistce.

Když jsem otevřela nenápadná vrata, čekala mě obrovská chodba a spousta vchodů a pater. Byty, které v tom baráku byly, se přestavěly na ordinace. Bylo to docela zajímavý. Přece jenom, historická budova, kde hned někde vedle míval pokoj sám František Palacký.

Byla jsem objednána na osmou. Asi v 7:50 už jsem čekala na sedačce před foniatrií. V 8:05 přišla další pacientka, ale když odemkla dveře, zjistila jsem, že je to sestra. V 8:10 doběhla ještě jedna žena. Zase se hrnula do ordinace – byla to doktorka. No nic, když někdo přijde pozdě, to ještě neznamená, že je nekompetentní, že?

Když si mě paní doktorka zavolala k sobě, stručně mi vysvětlila, co mě čeká – do uší mi dá kousek vaty, pak tam stříkne nějakou pěnu, chvíli neuslyším, pak to vyndá a je to. Za každý ucho zaplatím … ehm … 500 korun. No dobře, když už jsem tady, jdu do toho. Dostávám vatičku do levého ucha. Pak si ale paní doktorka vzpomene, že by bylo dobrý ty uši ještě před tím vyčistit. Levé ucho je v pořádku, ale u pravého nastává zádrhel. Něčím mi tam šťourá a hlásí, že to nejde vyčistit, zkusí to teda propláchnout. Taky nic. Jako poslední možnost říká, že půjdem do vedlejší ordinace ORL, kde na to mají vybavení.

Usedám teda znova do křesla, ale proplachování s lepším vybavením nepomáhá. Paní doktorka tedy prosí o pomoc doktora, kterému ordinace patří. Ten mi tam nejdřív taky hodlá šťourat. Pokaždé, když zajede moc hluboko, tolik to zabolí, že ucuknu. Paní doktorka se kouká a nabádá mě: „Když vás to bude bolet, tak to řekněte!“ Ale copak je řeč rychlejší než reflex? Nebolí, nebolí, a najednou to bodne, jak kdyby mi vrazili nůž do ucha. Automaticky ucuknu. Nakonec se nade mnou pan doktor slituje a říká, že mě nebude trápit, ať si na to nejdřív kapu. Vracíme se teda zpátky na foniatrii a dostávám instrukce – kapat si do ucha olej.

Já: „Jaký olej?“

Paní doktorka: „Jakýkoliv olej, to je jedno. Jestli máte olivový, tak olivový. A jestli nemáte, tak jakýkoliv stolní, co doma najdete.“

(Cože, stolní?) To už teda neříkám nahlas, ale jenom si pomyslím, co je to za blbost.

Nakonec se se mnou doktorka loučí se slovy, že se ještě nikdy nestalo, aby olej nezabral. A že to zabere, poznám podle toho, že z ucha vyteče to, co tam vázne. Že jestli chci, můžu si koupit nějaký olej v lékárně, ale je to zbytečně drahý. No, vzhledem k tomu, že mě teď špunty (a to bez barevnýho provedení) vyjdou na víc než 4.000 korun, myslím, že dvacku za olej ještě zvládnu. Přijít mám za týden v úterý, protože jsou tam jenom úterý a středy.

V přízemí polikliniky jsou záchody. Jdu je vyzkoušet. Nejdřív se rozhlížím, kde by se dalo rozsvítit, ale pak mi dojde, že to šero (vlastně skoro tma) je tam schválně, a že k orientaci v kabince má sloužit jenom ta namodralá zářivka. Zřejmě zase nějaký protifeťácký opatření, aby jim tam narkomani nechodili. Je to divný. Tmavé věci v kabince vidět nejsou, světlé se jakoby rozzáří. A teď pozor (jestli tohle čtete při jídle, tak následující větu přeskočte) – moč má fosforeskující barvu!

Na poliklinice je taky lékárna, tak se tam hned stavím, že chci olej do ucha. Paní lékárnice se mě ptá, jaký olej. Já říkám, že mi bylo řečeno, že si mám kapat normální olej nebo olej z lékárny. Paní lékárnice se diví: „Normální? No na vaření určitě ne, ha, ha, ha, to určitě doktorka myslela nějaký od nás.“ (Ne, nemyslela, to byste se divila). Dostávám teda lahvičku s parafínem.

Doma se rozhoduju, jestli použiju parafín, anebo dám radši přednost mandlovému oleji, který mám. Je v bio kvalitě, za studena lisovaný, má regenerační účinky a vůbec je dobrý na všechno. Nakonec to radši zkouším s přírodou. Ve středu ráno dám pár kapek, ale nic se neděje. Vzpomněla jsem si, že mi paní doktorka říkala, že si ho mám dát na noc. Takže ve středu večer si vesele nakapu a jdu spát.

Ve čtvrtek ráno se probudím a na pravé ucho, do kterého jsem si kapala, neslyším. No nic, říkám si, že si to zkusím vyčistit, asi tam bude jenom moc oleje. Vyčistila jsem a nepomohlo. Na pravé ucho jsem úplně hluchá.

Svůj vlastní hlas slyším zkresleně – vůbec nevím, jestli mluvím moc hlasitě nebo tiše. Slyším zvuky v mé hlavě – když jím, slyším jenom chroustání a cvakání, zvuky v okolí to úplně přehluší. Špatně rozeznávám, odkud zvuk přichází. Například jsem slyšela zleva bubnování deště na okno, a pak jsem zjistila, že to byla zprava poklička, která nadskakovala na vařícím hrnci. V práci mám potíže, když něco potřebuju někomu vysvětlit nebo vůbec na něj mluvit. Nevím, jak mám položený hlas. Bohužel, v následujících dnech mě čeká několik školení, kdy se v mluvení nezastavím.

Malá odbočka – Elisabeth Kübler-Ross kdysi určila pět fází, kterými člověk prochází při jakékoliv ztrátě. Ona pracovala s umírajícími, a tyto fáze se daly aplikovat nejen na lidi, kterým už zbývalo jen pár dní života, ale např. i na příbuzné, kteří svého milovaného člověka ztráceli. Jednotlivé fáze se můžou překrývat, nemusí jít za sebou, a člověk se může občas vracet do fáze, kterou už prošel. Fázemi ale prochází člověk v podstatě při ztrátě čehokoliv. Poznávám to na vlastní kůži:

1. Popírání – „To nemůže být pravda, určitě se to ucho uvolní. Stačí, když si budu kapat, nebo když si naopak nebudu kapat, ale určitě se to zlepší, to není možný, že bych byla na jedno ucho hluchá, to prostě nejde.“

2. Hněv – „Sakra, proč já jsem tam lezla? Co mě to napadlo, nechat si udělat špunty? Kdybych tam nešla, mohla bych normálně slyšet. Proč jsem šla zrovna k ní? S někým jiným by se to nestalo. Krucinál, co budu dělat?“

3. Smlouvání – „Pane bože, ať zase slyším a už dám pokoj se špuntama. Nechci špunty, chci zase slyšet. Dám cokoliv za to, abych zase normálně slyšela.“

4. Deprese – Nic se mi nechce dělat, nemám do ničeho chuť. Dokonce mám hlad, ale nemám chuť do jídla.

5. Smíření – Do téhle fáze jsem se ještě nepropracovala. Je čtvrtek večer a zkouším zajít do jiné lékárny:

Já: „Prosím vás, já bych potřebovala něco na zalehlý ucho, vůbec na něj neslyším.“

Lékárnice: „Hm, tak třeba Aurecon. Nakapejte si pár kapek ráno, chvíli mějte ucho položený. V průběhu dne se vám to uvolní.“

Já: „Ráno? Neměla bych si to dát třeba na noc?“

Lékárnice: „Tak to v žádným případě. Kapky do ucha se musí dávat jedině ráno, jinak se vám to v noci uvolní a nateče to ještě hlouběji.“ (!)

V pátek ráno si kapu Aurecon. Je to směs léčivých rostlinných olejů. Celý den ale nezaznamenávám žádnou změnu. Mám si kapat, nebo? No kapu, protože mě nic lepšího nenapadá.

Sobota – v práci to ještě vydržím, ale večer v depresi prohledávám internet, jak by se daly moje potíže odstranit. Nacházím příběhy lidí, kteří měli čtyři dni zalehlý ucho, pak jim tam začalo šumět nebo pískat a šli teprve k doktorovi. Ten jim řekl, že už je pozdě, že se ten tinnitus bude těžko léčit. Od té doby slyší zvuky v hlavě několik let.

Napadá mě zavolat na pohotovost, aspoň se jich zeptám, co mám dělat. V sobotu v noci tedy volám. Je mi řečeno, že když mě to nebolí, že mě nevezmou. Na dotaz, co mám teda dělat, mi doktorka řekne, že si můžu zkusit do ucha kápnout kysličník. (Jo, o kysličníku byla na internetu taky zmínka, a sice, že holce udělal v uchu díru a od tý doby na to ucho neslyší).

V neděli mi začne v uchu šumět. To už jsem úplně vynervovaná. Nevím, jestli mi začíná ten tinnitus a nebo jsem si to jenom vsugerovala. Mám s tím jít na pohotovost? Mám počkat do úterka? Nebo mám jít v pondělí k někomu jinýmu?

Našla jsem si, že ta doktorka, u které jsem byla, ordinuje v pondělí na Vinohradech. Takže v pondělí, v osm ráno, kdy tam má podle rozvrhu být, vytáčím telefon. Dozvídám se ale, ať si zavolám nejdřív za dvě hodiny, že tam paní doktorka ještě není. (Že já se vůbec divím!)

Zkouším teda zavolat na polikliniku v Petrovicích, jestli by mě teď ráno nevzali. Paní doktorka je ochotná, že jo, ať přijdu.

V čekárně je několik lidí, ale asi za půl hodiny přijdu na řadu. Vysvětluju zjednodušeně celou tu anabázi, ale říkám hlavně, že na té foniatrii neměli potřebné vybavení na vyšetření, proto jsem šla sem. (Bojím se, aby mi neřekla, ať jdu k tý první doktorce, když už jsem tam byla, a ať počkám do zítra, když jsem tam objednaná). Ale paní doktorka je milá a vstřícná a souhlasí s tím, že mě vyšetří. Kouká do uší, nosu i krku a říká, že to bude dobrý. Do ucha nejdřív zašťourá a pak ho vypláchne.

Slyším! Najednou se mi zdají zvuky z pravýho ucha silnější než z levýho. Je to divný, nevyvážený, ale už slyším z obou uší. Po několika hodinách se to srovnává a slyším normálně!!!

Bylo to neskutečně psychicky náročný. Když jsem se trochu vzpamatovala, zavolala jsem znovu na Vinohrady. Paní doktorka neměla čas, tak jsem jí aspoň nechala u sestry zprávu, že zítřejší setkání ruším. Na špunty teď nemám ani pomyšlení, a pokud si je někdy budu dělat, tak určitě jinde. Na Palackýho možná někdy přijdu jenom ze zvědavosti … na ten záchod.

(listopad 2014)