Soustředění v Jizerkách

Jaký je cíl víkendového soustředění jiu-jitsu na horské chatě? Cvičit, trénovat a učit se nové techniky v jiném prostředí než v tělocvičně. Tentokrát to tedy opravdu soustředění bylo. Jenže ne na cvičení, ale na jídlo. Totiž na maso.

Den první

Přijíždíme v pátek pozdě odpoledne. Jdeme na večeři, všichni si sedáme k jednomu dlouhému stolu, já jsem úplně na kraji. Dostavuje se paní kuchařka a oznamuje nám, že ona vaří výhradně českou domácí kuchyni, a jestli s tím má jako někdo problém. Je mi jasné, že tento víkend bude ve znamení masa. Přichází servírka (jinak také pokojská, uklízečka, pradlena a pomocná kuchařka v jednom) a dává přede mě talíř, jehož jednu půlku zakrývá plát (v tomto případě se nedá mluvit o plátku) masa. Na druhé půlce se krčí pečené brambory. Je jich sice hromada, ale v porovnání s flákem masa jsou jak chudí příbuzní. Snažím se netvářit se zděšeně, zvlášť, když ostatní (zatím hladoví) koukají závistivě. Statečně ukrojím a zkonzumuju dvě malá sousta, ale cítím, že víc už nezvládnu. Pohlédnu na druhý konec stolu – tam totiž sedí jediný vegetarián v našem oddílu. Jinak je stůl po obou stranách lemován pravověrnými masožravci.

Odhodlávám se a nabízím své maso klukovi, co sedí po mé levici. Ten s díky přijímá, ale když si ho naloží na talíř, vysloví oprávněnou obavu, že ho celé asi nesní. Půlku tedy odkrajuje a podává ji sousedovi vedle. Ten ještě ze svého dílu ukrojí část dalšímu strávníkovi. To mi zvedlo náladu. Myslím, že s takovým týmem lidí nápor masa zvládnu. Paní kuchařka přichází zkontrolovat, jestli jsme všechno snědli. Při pohledu na můj vymetený talíř má očividně radost. Slavnostně nám oznamuje, že zítra budou k obědu knedlíky plněné uzeným masem a k večeři pikantní masové kousky. Trenér je lehce na pochybách, jak budeme s takovým jídelníčkem cvičit. Ozývá se pár lidí, kteří by si po večeři dali ještě něco sladkého. Za okamžik tedy přistane na stole několik porcí obrovských palačinek plněných borůvkami, zmrzlinou a šlehačkou.

Den druhý

Sobota ráno – snídaně. Každý dostáváme talíř s malinkou porcí míchaných vajíček, ve kterých jsou kousky uzeniny. Kluci jsou očividně zklamaní. (Ta servírka nám ale včera říkala, že před námi měli ubytovanou školu!) Přichází pan majitel s tím, že kdybychom snad něco potřebovali nebo chtěli… Toho se kluci hned chytají a čtyři z nich se hlásí, jestli by tedy mohli poprosit ještě o ty míchaný vajíčka. Těžko říct, co si v té chvíli majitel chaty pomyslel, ale odešel do kuchyně vyřídit náš požadavek. O chvíli později už pánové dostávají další porci vajíček. Tentokrát je to hromádka daleko větší a také kousky uzeného jsou o poznání robustnější. Jedna holka požádala o kakao. Začínám mít pocit, že nás budou mít za chvíli plné zuby.

Jdeme cvičit. Jsme na plácku před chatou, kde se nejspíš hrává volejbal. Kolem vede turistická trasa. Majiteli to nedá a jde se na nás nenápadně podívat. Zrovna v momentě, kdy nacvičujeme obranu proti různým zbraním. Náš trenér vzal s sebou spoustu nožů (z tvrdé gumy), pistole (také z gumy), dokonce i lahev a cihlu ze stejného materiálu. Majitel po chvíli odchází, zřejmě s myšlenkou, že „Ty Pražáci jsou fakt divný“.

Oběd. Nemám sice hlad, ale nějak to zvládnu. Dostávám první talíř. Knedlíky velikosti VIP tenisáků, zelí. Ze soupeře nemám strach, a tak do jednoho knedlíku rozhodně ďobnu. Není to špatné, ale víc než polovinu talíře určitě nesním. A tu přichází rána pod pás – můj kolega z levé strany je tentokrát tak najedený, že moje knedlíky odmítá. Podobně se tváří i další spolustolovníci. Nedá se nic dělat, pokládám tedy příbor tak, aby bylo jasné, že s jídlem končím. Pan majitel sbírá nádobí. Pokaždé, když jde okolo mě, koukne na můj talíř a okázale ho míjí. Připadám si jak ve školní jídelně, kde se jídlo nesmělo vracet. Kdyby to tak viděla paní kuchařka! Nakonec ale majitel kapituluje a odnáší i moje zbytky. Tři stateční si ještě dají palačinky.

Trenér se rozhodl prodloužit původně plánovanou pauzu na oběd. Někteří se jdou osvěžit do Jizery, já dám přednost spánku. Do nekonečna se ale poobědová pauza odkládat nedá, a tak nakonec jdeme cvičit. Slunce praží a kolemjdoucí turisté mají při pohledu na nás o zábavu postaráno. Najednou je večer a s ním i čas na večeři. Nemám ani trochu hlad.

Večeře – kousky masa v pikantní omáčce. Paní kuchařka nás varovala. Ochutnám, aby se neřeklo. Tentokrát mám ale štěstí, zachránce po mé levici si dá celou moji masovou porci. Je úžasné, když jsou všichni spokojení („Jé, děkuju, to mi fakt dáš? Všechno?“ – „Jé, děkuju, to jsi hodnej, že si to vemeš.“). Po večeři se několik rukou hlásí o palačinku. Přidávám se k nim. Je výborná a není v ní ani kousek masa!

Na závěr nám ještě kuchařka oznámí, že zítra nás čeká řízek s bramborovým salátem. (Na salát se obzvlášť těším.)

Den třetí

Neděle ráno. Neteče teplá voda. Mám podezření, že nám ji zavřeli schválně. Snídaně. Tentokrát vajíčka nejsou. Na talíři nacházím jeden podvyživený kousek sýra a tři plnotučné plátky šunky. Ani se nepokouším je sníst a rovnou jdu k nejbližšímu klučičímu stolu.

Cvičíme. Je to poslední trénink, tak do toho dáváme všechno. Dokonce smíme rozsekat i staré židle, které trenér schválně dovezl za tím účelem z Prahy.

Mám pod jedním okem červený půlkruh, což neunikne pozornosti trenéra. On ale netuší, že jsem se včera nedostatečně namazala opalovacím krémem a červený proužek přesně kopíruje oblast, kde jsem si říkala, už to stačí. Je čas na jídlo. Už zas.

Oběd. Ó, já naivka. Proč jsem se tak těšila na ten salát? Ale copak mě mohlo napadnout, že když řeknou „bramborový salát“, že tím myslí „vlašák, který se z poloviny skládá z kostiček salámu“? Tentokrát je to opravdu šach-mat, protože z invaze masa není žádná úniková cesta. A aby toho nebylo málo, jeden kluk odjel už před snídaní, ovšem nějak se to zapomnělo říct paní kuchařce, a ta připravila oběd i pro něj. Na stole tedy máme o talíř víc a kluci si berou přídavky z něj. Ale co mám se svým obědem dělat já? Nicméně nějakou cestičku do salátu jsem prohrábla a kousek řízku odkousala. Na konci stolu začíná debata, že by si někdo dal něco sladkého. Servírka zrovna sbírá talíře a zděšeně se obrací se na majitele: „Ježiš voni už zase chtěj něco sladkýho!“

Oběd byl posledním jídlem na chatě v Jizerkách. Se servírkou jsme se rozloučili, paní kuchařku pochválili a pana majitele ujistili, jak moc se nám tam líbilo. A já musím konstatovat, že tohle soustředění bylo opravdu výživné.

(červen 2014)