Můj manžel naprosto věří navigaci. Dokonce tak, že ho neznervózní ani cesta, která končí v útrobách nějakého venkovského stavení, ačkoliv máme dojet na parkoviště u Konopiště. Tvrdošíjně se drží instrukcí, takže auto zastavuje na cizím dvorku. Syn se ptá, jestli tohle je ten zámek, na který se jdeme podívat. Nakonec muž kapituluje a navigaci vypíná.
O chvíli později už stojíme na velkém parkovišti. Vysvětluju synkovi, že ten kiosek taky ještě není ten zámek, ale že se tam určitě dostaneme, akorát musíme jít chvíli pěšky. Naše první zastávka je u jelenů. (Tedy u muflonů a daňků.)
Pavlík dodržuje uctivou vzdálenost od plotu. Přece jen jsou ta zvířata velká a plot je jen z tenkých drátů s velkými dírami. Já jsem ale za takový plot ráda. Nedávno jsme byli v zookoutku Kamýk a tam jsou mřížky v plotě tak natěsno, že připomínají spíš kuchyňský cedník.
Když se rozloučíme s daňky, pokračujeme v cestě s občasnými zastávkami na sbírání klacíků („Maminko, já vypadám jako jelen!“)
Na řadě je medvěd. Synek ho pozoruje dalekohledem, který pro jistotu nosíme vždycky v batohu. Medvěd se jen ospale rozhlíží kolem.
Všímám si, že na cestě kolem zámku je nějak moc bobků. Copak tady chodí tolik neukázněných pejskařů? Já jsem ale žádného psa neviděla. Je to záhada. Ale jenom do doby, než uvidíme páva. Vlastně několik pávů. Vlastně hodně pávů, ani je nemůžeme spočítat. Nemají sice žádné ocasní peří, ale zato nijak nekřičí, tak je to taková milá návštěva. Teda až na ty bobky.
Pavlík se ptá, jestli půjdeme dovnitř do zámku. Vysvětluju mu, že v zámku musí být člověk úplně tiše, na nic nesmí sahat a taky tam nemůže běhat. Pavlík nás ovšem ujišťuje, že to úplně všechno zvládne a dovnitř chce. Dobře teda, kupujeme první okruh. Sraz je na nádvoří u studny, jdeme si tam stoupnout.
„Maminko, podívej, co je tam na špičce? To je nějaká pichlavá koule.“
Koukám se na vršek stříšky zámecké studny. „Ano, Pavlíku, vypadá to jako hvězdička.“
„Ale ne, to není hvězdička. To jsi spletla. To je ježek.“
„Ježek???“
„Ano, ježek! Ježek evropský!“
Přichází pan průvodce a zve nás dovnitř. Spolu s námi jde ještě několik dalších lidí, ale narváno nebude, tak to snad zvládnem.
Zastavujeme se u vycpaných zvířat. Tiše synkovi vysvětluju, že to nejsou opravdická zvířata, ale dřív byla, a jak to vlastně s tím vycpáním funguje. „Maminko, a ta princezna, co tu bydlela, tak ta taky vycpávala?“
Procházíme chodbami, zastavujeme se v komnatách a posloucháme výklad pana průvodce. Vidím na Pavlíkovi, že už je to na něj dlouhé. Držím ho za ruku a on mi na ní tak nějak vlaje. Připadám si jak s kružítkem. Snažím se, abych Pavlíkovou kružnicí nezasáhla žádného návštěvníka ani inventář.
Nejzajímavější místností je jídelna s prostřeným stolem (až doma synek s velkým zklamáním pochopí, že jídlo nebylo opravdické). Každopádně jídelna se mu líbí a některé další místnosti také: „Já bych tu chtěl bydlet!“
Po skončení prohlídky si jdeme sednout na lavičku do zámeckého parku (na svačinu se Pavlík těší už od vycpaného tygra). Pak si ještě uděláme procházku a míříme na parkoviště.
V autě Pavlík usne. Když zastavujeme před domem, ještě spí, tak se dohodneme, že muž u něj v autě počká a já zatím půjdu připravovat oběd.
Jakmile mám oběd hotový, jdu pro Pavlíka do auta. Spí. Spí oba. Zřejmě to byl náročný výlet…
(listopad 2021)