Jak jsem (ne)chtěla knedlíky

O víkendu jsem vařila rajskou omáčku, syn ji má moc rád (ovšem maso mu až tak nejede). Jako příloha byl knedlík. Já vlastně proti knedlíkům nic nemám – sice to není moje oblíbená příloha, ale protože synkovi i manželovi hodně chutnají, dokážu s knedlíkem docela dobře vyjít.

Vzpomínám si, že jednou se knedlíku podařilo mě vcelku slušně psychicky rozhodit.

Chodívala jsem na oběd do jedné restaurace vedle mé práce. Byla to taková ta samoobslužná, kde si stoupnete do fronty, vezmete si tác a příbory a když na vás přijde řada, tak pokud máte štěstí, můžete si vybrat z několika jídel. Zaplatíte pak na kase.

Jednou tam byla šíleně dlouhá fronta a obsluhovala jenom jedna kuchařka. To by ještě nebylo tak hrozné, ale ten výběr! Koprovku nesnáším a zelené fazolky teprve ne. Jediné, co vypadalo dobře, byly jakési masové kuličky s UHO. Když jsem se dostala na řadu, řekla jsem, že bych chtěla masové kuličky s rýží. Paní odpověděla, že rýži už nemají. Tak jsem říkala, že bych si je teda dala s těstovinama. Načež paní odvětila, že těstoviny už taky došly. Místo toho, abych vyjmenovávala další přílohy, zvolila jsem jinou taktiku a zeptala se rovnou, co teda dávají jako přílohu. Tentokrát přinesl dotaz pozitivní odpověď – mají knedlíky.

Hned se mě paní kuchařka zeptala, jestli to teda chci s knedlíkem. Chvilku jsem přemýšlela, jaký že je tedy výběr, ale přisvědčila jsem. Mezitím přišla druhá kuchařka a začala obsluhovat další lidi. Ta první prohlásila, že musí pro ty knedlíky dojít a odebrala se někam dozadu.

Čekala jsem a čekala. Obědová pauza se pomalu krátila a já jsem pořád stála s prázdným tácem, zatímco další lidi už dávno dojedli. Začala jsem být lehce nervózní. Po několika dlouhých minutách se paní konečně objevila. Složila knedlíky do kovové mísy před sebou a zeptala se člověka vedle mě, co si dá. Po prvotním šoku jsem se vzpamatovala a ozvala jsem se, že mi ještě nedala to jídlo. Podívala se na mě a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Načež řekla: „No jo, vidíte, vy jste chtěla ty masové kuličky, že jo? A s čím jste to chtěla?“

Tehdy jsem došla ke stolu naprosto psychicky zdeptaná. I knedlík na talíři by se nade mnou ustrnul.