Zážitky z Amsterdamu

Čtvrtek

Bude poledne, zhruba za hodinu nám letí letadlo. Kufr už máme odbavený, prošli jsme kontrolou a teď čekáme, jaké číslo gateu se objeví u našeho letu. Zatím se posadíme do části haly, kde je nejmíň lidí. Po chvíli přichází letištní zřízenec a něco dělá s textilní páskou, kterou se odděluje prostor. Zjišťujeme, že zatímco jsme svačili, stačil přehradit celou šíři naší části haly a nechal jen úzký vchod. K té mezeře se postavil a připravil si kasičku. My jsme tedy uvěznění uvnitř a nevíme, jestli je lepší odejít nebo čekat, co se bude dít.

Přichází lidé a zřízenec je pouští, občas až po zaplacení poplatku za příruční zavazadlo. Už se také rozsvěcí číslo naší brány – zjišťujeme, že jsme si náhodou sedli správně. Tváříme se nenápadně, aby toho chlapa nenapadlo jít naše baťohy zkontrolovat.

Co víme o Amsterdamu? Internetový průvodce nám prozradil, že je tam tolik cyklistů, že po městě se prakticky nejde pohybovat jinak než na kole, pěšky nebo mhd. Víme tedy, že na letišti si musíme koupit jízdenku na vlak, dojet na centrální nádraží a tam si koupit čtyřdenní jízdenku mhd.

Zhruba ve 14:15 přistáváme na amsterdamském letišti Schiphol. Čas je to pěkný, takže plánujeme, že až se ubytujem, půjdeme se ještě podívat do města. První úkol, což je koupení lístků na vlak, zvládáme bez problémů. Zbývá, kde a jak si ten lístek cvaknout. Žádné cvakací automaty nevidíme, tak prostě jdeme podle šipek až k našemu vlaku. Ten už má za chvíli přijet a my jsme lehce nervózní, že máme pořád neoznačenou jízdenku. Ptáme se člověka, co tam diriguje lidi, co máme dělat. Ten ukazuje, ať se vrátíme po jezdících schodech nahoru, že je potřeba si lístek označit tam. Vlak už je ale ve stanici. Na jezdících schodech se s kuframa moc běhat nedá, tak jenom doufáme, že to přesto stihnem. Ukazuje se, že cvakací automat tam opravdu není žádný, ale je potřeba si lístek pípnout u malého sloupku. Rychle pípáme a jedem zpátky. Už zvoní výstraha zavření dveří, když nastupujem.

Na centrálním nádraží se nám po chvíli bloudění podaří najít místo, kde se vydávají jízdenky na mhd. Paní na přepážce každému předá papírovou kartičku a upozorňuje, že je potřeba si lístek pípnout při každém nástupu i při každém výstupu z dopravního prostředku.

Manžel si stáhnul aplikaci amsterdamské dopravy a zadal do ní hotel, kam se potřebujeme dostat. Musíme najít správnou tramvaj, směr, nezapomenout přestoupit, najít další správnou tramvaj a směr a nezapomenout vystoupit. Protože značení tramvají na zastávkách není jako v Praze, tudíž je pro nás poměrně zmatené, ptáme se jedné ženské v uniformě dopravního podniku, jak se dostaneme do cíle. Chceme se utvrdit, že tramvaj, na kterou čekáme, je správná. Ženská ale kroutí hlavou a říká, že to musíme na autobus a pak přestoupit na tramvaj (na úplně jinou, než jsme měli v plánu).

Komu teda máme věřit? Aplikaci a nebo ženské z dopravního podniku? Protože jsme té paní stejně moc nerozuměli, rozhodli jsme se jet podle aplikace.

Postupně se učíme, jak nejefektivněji pípat, kterýma dveřma nastupovat, kam se postavit a kterýma dveřma vystupovat. S pomocí aplikace, značení v tramvaji a intuice jedeme po trase směr hotel. Cesta je dost zdlouhavá, tramvaje často stojí i mimo zastávky, možná na semaforech, ale možná jim blokujou cestu cyklisti. Je to únavný, ale už tam budem.

Vystoupíme z tramvaje a přímo před náma je náš hotel – Golden Tulip. Jsme rádi, že to máme takhle blízko na zastávku. Taky už začíná trochu pršet, tak je nejvyšší čas se konečně ubytovat. Na recepci předkládá muž svoji občanku a říká paní, že tu máme rezervaci. Paní se kouká do počítače, ale něco se jí nezdá. Tak on znova hláskuje svoje jméno. Paní kroutí hlavou. Tuším problém. Vytahuju teda vytištěný papír, kde máme rezervaci potvrzenou. Recepční se na něj chvilku dívá a pak pronese osudnou větu: „Jste ve špatném hotelu.“ Nejdřív mě napadne, že jsou dva hotely těsně vedle sebe a my jsme vlezli do jiného. Realita je ale mnohem děsivější. Golden Tulip má v Amsterdamu dvě pobočky, jedna je Golden Tulip West, v té jsme teď. Druhá je Golden Tulip Riverside, a tam máme správně být.

Recepční se nás snaží uklidnit, že nejsme jediní, komu se to stalo, a tiskne nám instrukce, které má pro tyto případy připravené. Nejdřív máme jet tramvají, pak přestoupit na metro, pak autobusem a nakonec pěšky. Má to být slabá hodinka. S tím se s náma paní rozloučí a přeje nám šťastnou cestu.

Jdeme tedy zpátky na tramvaj. Už se začíná stmívat. Dáváme si postupné cíle cesty – nejdřív najít správné číslo dopravního prostředku, pak najít směr, kterým máme jet, a pak vysledovat stanici, kde máme vystoupit. Nejvíc nepřehledné je to u autobusů, ve tmě se těžko na autobusovém nádraží orientujeme. Když konečně nastoupíme do toho správného, zjišťujeme, že v něm není svítící tabule jako v metru, která by ukazovala zastávky, kde jsme. Musíme se tedy spoléhat na jejich počítání a nebo na autobusové hlášení. Počítat zastávky není vůbec jednoduché, protože autobus někdy zastaví, ale nikdo nevystupuje, a my nevíme, jestli stojí na světlech, v zácpě nebo na zastávce. Holandské hlášení z reproduktoru nám taky moc nepomáhá. Když se dostáváme do situace, kdy vůbec nevíme, jestli jsme naši stanici přejeli nebo tam ještě nedojeli, vystupujeme. Samozřejmě po řádném pípnutí. Můj lístek už vypadá dost ožužlaný, a to jsem ho používala jenom jeden den. Je tma a prší. Ale světe div se, ocitli jsme se na té správné stanici.

Poslední úsek cesty je pěšmo. Nevíme, kterým směrem, snažíme se zorientovat podle plánku, co nám dala recepční. V dálce ale uvidíme svítit nápis Tulip Inn. To nám ovšem moc optimismu nepřidá, protože my máme být ubytovaní v Golden Tulip Riverside. Zamíříme tím směrem, nic jiného nám stejně nezbývá.

Uvnitř hotelu předkládáme doklady a tentokrát to zabírá. Tulip Inn a Golden Tulip Riverside je jedno a to samé. Jsme ubytovaní! A ještě jedna dobrá zpráva – Holanďani používají normální „české“ deky.

Pátek

Je něco málo po sedmé hodině a my jdeme na snídani. Říkáme paní číslo pokoje a že snídani máme v ceně. Ona to ale nemůže najít. Doufám, že nám neřekne, že snídani máme v tom druhém hotelu. Nakonec naše číslo objeví a pošle nás k bufetu.

Na výběr jsou míchaná vajíčka, párky, slanina, různé pečivo, sýry, šunka, máslo a marmelády i sladké pečivo. K pití je čaj, káva, voda nebo džus. Předpokládáme, že nebudeme mít moc čas na oběd, tak musíme svůj žaludek předzásobit.

Pro jistotu se ptáme recepční, kde je tady nejbližší metro. Dozvídáme se, že 10 min pěšky. Tak to bude v pohodě. Ovšem – má to háček. Stanice zrovna prochází rekonstrukcí, takže z ní jezdí kyvadlový autobus a odváží lidi do další stanice, která už funguje.

Náplň dnešního dne bude Rijksmuseum, což je holandské Národní muzeum. Ohromná budova, do které musí jít každý, kdo se chce kochat opravdovýma Rembrandtama. Vstupenky jsme si koupili předem na internetu, takže s sebou si bereme vytištěné A4, abychom nemuseli stát frontu na lístky.

Zamíříme k hlídači, který má ruční scanner – vstupenky sjede a pustí nás dál. Pokoušíme se v muzeu zorientovat, ale nějak to nejde. Budeme potřebovat plánek. Potíž je v tom, že plánky jsou u vchodu. Museli bychom skrz hlídače projít zpátky – co když už nás ale nepustí dovnitř? Zkouším mu vysvětlit, že si jen skočím pro plánek a jsem hned zpět. Kývá, a tak jdu. Na zpáteční cestě ale u vchodu stojí jiná ženská. Ta chce vidět lístky. Vysvětluju jí, že už jsem tady byla, že jsem jen šla pro plánek. Nedá si říct, tak jí lístky ukazuju. Už jsou ale dost zmačkané, protože jsem je složila a strčila do kapsy kalhot. Naštěstí stále fungují. Později nás v jiném křídle budovy překvapí ještě jeden hlídač. Lístky už jsou tou dobou v dost ubohém stavu a jemu dělá problém je načíst.

Rijksmuseum je obrovské a trvá nám asi 4 hodiny, než ho projdem. U některých exponátů se ani moc nezastavujem, to bysme tam byli ještě teď. Největší zájem pochopitelně sklízí Rembrandtova Noční hlídka. Z každé strany u ní stojí jeden bodyguard a kouká, jestli se někdo moc nepřibližuje. Lidí je tam fakt hodně (a to je všední den mimo sezónu), ale vidět to naživo je prostě zážitek.

Za dnešní den už jsme dostatečně uchození a nasáklí uměním. Vystojíme ještě šíleně dlouhou frontu na šatnu a jdem domů. Pípání v dopravních prostředcích už nám jde pěkně.

Sobota

Máme v plánu návštěvu Muzea Vincenta Van Gogha a potom se projet na lodi po kanálu. Na Van Gogha máme předem zakoupené a vytištěné vstupenky.

Cesta mhd už nám celkem jde. Akorát nám čekání na tramvaj znepříjemňuje chlap, který si v jednom kuse píská. Je to šíleně otravné. Doufám, že nenastoupí do stejné tramvaje.

Nastoupil. Šli jsme jinými dveřmi, abychom nebyli u něj, ale co čert nechtěl, chlap si sedl hned za nás. A píská furt. K Van Goghovu muzeu je to pěkných pár dlouhých stanic. Konečně vystupujem. Chlap ovšem vystupuje taky. Jímá mě neblahé tušení. Necháme ho předejít, abychom viděli, kam zahne. Samozřejmě do muzea. Smůla se nám lepí na paty. Nezbývá než doufat, že ho uvnitř nějak setřesem a nebo že ho ochranka zpacifikuje.

Stát před Van Goghovými Slunečnicemi nebo Obilným polem je super. Ještě kdyby tam tak nebyli ti turisti.

Vycházíme z muzea a vidíme něco neskutečného. Na plácku před výdejem lístků je dav lidí, při bližším zkoumání je to hrozně dlouhá několikrát zatočená fronta, ve které jsou lidi řazení a oddělení páskou jako na letišti. Vždycky po pár minutách přijde ochranka a pustí pár šťastlivců, aby si šli koupit vstupenky. Zbytek lidí smutně kouká, ale ochranka je zase zašpéruje.

Jdeme se projet po kanálu. Je to okružní jízda a trvá přibližně 1,5 hod. Takto cestou pěkně vidíme místa, kam nemáme čas se jít podívat. Je to hezké, akorát je v lodi dost horko. Kapitán nám cestu zpestřuje výkladem. Dozvídáme se například, že kanál je hluboký tři metry. Z toho jeden metr tvoří bahno, jeden voda a jeden jízdní kola.

Neděle

Nejpozději ve 14:00 musíme opustit pokoj a odhlásit se z hotelu. Ale dopoledne stihneme ještě Rembrandtův dům – sice se v něm nenarodil, ale strávil tam významnou část svého života. To prostě musíme vidět.

Dům se otvírá v 10:00 a my jsme mezi prvními. U zřízence fasujeme malé krabičky s poslechem, s tím, že u každé místnosti krabičku přiložíme k rámu a spustí se konkrétní povídání. Je to fakt zajímavé. Dům je velký, má několik pater. Vidíme, jak vypadala kuchyně, obývák, přijímací pokoj a různé další místnosti, kde Rembrandt žil. V ateliéru je cedulka, že v 10:30 bude ukázka míchání barev. Pak je tam taky místnost, kde se tiskly grafiky, nejbližší ukázka je opět v 10:30. Ještě nemáme projitý celý dům, ale mělo by nám to vyjít tak, že si všechno prohlídnem a na jednu z těch ukázek se stihnem vrátit.

V nejvyšším patře zjišťujeme, že stejnou cestou zpátky to nepůjde, protože na úzkých dřevěných schodech je značka jednosměrky. Vede nás to tedy bokem moderním schodištěm až dolů do přízemí. Tam stojí člověk, kterému jsme při příchodu ukazovali lístky. Chce si vzít zpátky krabičky. Snažíme se mu vysvětlit, že ještě nejdeme pryč, že se chcem podívat na ukázku malování. Tak teda jo. Absolvujeme cestu nahoru, akorát teď se zastavíme v patře, kde je ateliér.

Přichází slečna a začne vysvětlovat a ukazovat, jak a z čeho se vyráběly barvy, jak se míchaly a uchovávaly. Do toho vykládá spoustu zajímavostí z Rembrandtových časů. Jsem v sedmém nebi. Některé věci si můžeme osahat. Má to moc hezky připravené, půlhodinka uběhne jako nic. Ještě bychom ale chtěli vidět druhou ukázku, a sice tisknutí grafiky. Ta bude začínat v 11:15. Nezbývá nám než vystoupat do posledního patra a pak znova sejít po bočních schodech dolů. Chlápek u vchodu už se zase sápe po krabičkách. Tentokrát mu je dáváme a vysvětlujem, že pořád ještě nejsme hotoví, že chcem vidět ukázku tisknutí. Netváří se moc nadšeně. Už potřetí tedy absolvujem stejnou cestu a zastavíme se v patře s místností na tisk.

Paní ukazuje, jakým způsobem se rylo a leptalo, jak se nanášela inkoustová pasta a na závěr předvádí tisk na ručním lisu. Pěkné. Po ukázce jdem nahoru a dolů naší známou cestou, tentokrát skončíme až u šatny. Po přestávce na kávu (vstupenka slouží jako slevenka v blízké kavárně) jdeme na hotel.

Ve 13:55 opouštíme pokoj. Ahoj Amsterdame, bylo to fajn!

(prosinec 2016)