Jak jsem jela do práce

Je sobota ráno a já si kromě baťohu beru ještě plátěnou tašku přes rameno, ve které nesu moučník pro kolegy, povidlový závin. Už jsem ho nakrájela, aby s ním pak bylo míň práce. Jenom musím dávat pozor, aby se moučník nesplácl a povidla nevytekla.  Nebude to moc pohodlné cestování, ale co se dá dělat. Navíc jsou výluky, tak musím jet jinou trasou, než jsem zvyklá.

V metru si ani nevyndávám knížku, i když to tak obvykle dělám. Musím hlídat tašku, aby se závinu něco nestalo. Monotónní zvuky metra mě skoro ukolébají ke spánku, ale na stanici Vyšehrad zbystřím. Něco je jinak. Nějak podezřele dlouho stojíme ve stanici. No nic, za chvíli se to určitě rozjede.

Nerozjelo. Naopak slyšíme pískavý zvuk a část světel ve vagóně zhasla. Chvíli ještě sedíme a doufáme, že se vlak přeci jen pohne. Marně. Na nástupišti je slyšet nějaký dupot – ohlídnu se a vidím, že to někam běží policajti – asi pět měšťáků v černých uniformách. Nedá se nic dělat, neochotně vystupujeme z metra.

Před vagóny se tvoří hloučky lidí, ale nikdo přesně neví, co se děje. Tipujeme to na sebevraha v kolejišti. Nějaká paní se rozčiluje, co je to za pitomou módu – dřív se normálně skákalo z Nuseláku dolů a teď se skáče pod metro.

Raději se přesunuju na začátek vlaku, kde stojí řidič. Ukazuje se, že to nebyl sebevrah, ale černý pasažér, který je živý až moc a právě se nachází někde v tunelu metra. Utíkal před revizory a vběhl do kolejiště. Když se na místě ocitli policajti, nepočkali, až vyleze, ale naopak se za ním pustili, a tím ho zahnali ještě dál. V této chvíli se tedy v tubusu metra na trase C nachází jeden černý pasažér a pět policajtů.

Co dělat? Část lidí odešla, ale ostatní pořád postávají a doufají, že se situace nějak vyřeší. Přišla nějaká paní a hystericky křičí na řidiče, že jí kvůli němu a celému DP ujede autobus, ve kterém měly jet děti na výlet, a že dvě z těch dětí jsou navíc hluché. Paní očekává okamžitou akci dispečinku, čili zavedení náhradní autobusové dopravy, a později možná i finanční kompenzaci. Řidič se jí snaží vysvětlit, že dispečink situaci řeší, že za černého pasažéra DP opravdu nemůže, a i kdyby se rozhodlo o přistavení autobusu, může to trvat ještě dalších 45 minut, než přijede.

Začíná to být vážné. Lidi vytahujou mobily a volají všude možně. Protože mě nic lepšího nenapadá, volám taky.

Nervozita na nástupišti roste. Náš hlouček je naštěstí blízko otevřených dveří do kabiny, takže slyšíme služební hlášení. Je to jako u letadla – na všechno se žádá o povolení.

My zatím přemýšlíme, kam až černý pasažér může běžet. A co ti policajti? Nemůžou se v tubusu ztratit? Uzavřená je jen trasa C, ale řidič nám říká, že mezi Vyšehradem a I. P. Pavlova je odbočka na trasu A. Co když tam někdo z nich zabloudil? Jak dlouhá je vlastně celá trasa metra?

Pozor, řidič dostává čerstvou zprávu – už ho mají, chytli ho na I. P. Pavlova! Naše naděje, že už se vlak konečně rozjede, však brzy zase vyhasne.

Přichází hasiči a velitel zásahu žádá o povolení vstupu do kolejiště. Je potřeba tunel prozkoumat, jestli tam není ještě někdo. Metro 311 tedy žádá o povolení vstupu do kolejiště. Dispečink mu jej dává.

Hasiči mizí v útrobách tunelu a my dál čekáme. Nějaká holka se ptá, jestli je tu v okolí pekárna, že by si skočila pro snídani. O blízké pekárně nikdo neví, ale zato je tu velký hotel. Řidič metra však kategoricky odmítá, že by nás ubytovali, jako to dělá letiště při zpožděném letu. Svačiny se prý také podávat nebudou.

Další hlášení – zhruba za deset minut by mělo metro zase jet. Tak hurá, to nebude tak zlé.

Deset minut v čoudu a furt nic. O hasičích nic nevíme, jen doufáme, že nevyšlou další jednotku, aby je šli hledat.

Proběhne dalších pár hlášení. Vypadá to, že tunel je čistý. Metro ale pořád nejde. Řidič vysvětluje, že se čeká, až se zapojí proud v kolejích, který hned na začátku vypnuli (to byl ten divný pískavý zvuk, když jsme ještě seděli ve vagónu).

Každou chvíli se dívám na hodinky. Konečně se proud zapne a řidič dostává povolení. Ovšem pouze k průzkumu tunelu. V praxi to znamená, že řidič projede tunel s prázdným metrem, bez cestujících. Snažíme se jej přemluvit, ale marně – rozkaz zněl jasně: bez cestujících.

Za pár minut už se konečně blíží nové metro a v něm lidi. A představte si, my můžem do metra nastoupit a dokonce i v něm jet! Dav lidí se nahrne do už tak dost plného vozu a vlak se dává do pohybu.

O 40 minut později konečně dorazím do práce a vytahuju moučník. Přemýšlím, jestli máme dost lžiček.

(květen 2015)