Vyzvedávám synka ze školky, cestou se ještě stavíme na nákup. Z nebe spadne pár kapek, ale to nevadí, to je jak nic. Než nakoupíme, třeba to přejde úplně.
V obchodě dávám rychle věci do vozíku. A zároveň vyndávám ty, které se tam záhadně dostaly samy od sebe. No dobře, jedno čokoládové vajíčko tam nechám.
Po zaplacení společně přendáme nákup do látkové tašky (jsem přece eko). Jakmile vyjdeme ven, zjišťuju, že teď by se mi igelitka fakt hodila. Začíná lít jak z konve. Normální průtrž mračen. Co teď?
Začneme sprintovat a vbíháme ke vchodovým dveřím nejbližšího domu. Musím přendat některé věci z tašky do batůžku, který nosím na zádech. Moc se toho do něj nevejde, ale přece jen vypadá, že dešti bude lépe odolávat. Pavlík mě přesvědčuje, že nejvíc je potřeba ochránit čokoládové vajíčko. Vpašuju tam i pudinky a mouku, baťůžek je plný. Můžeme vyrazit.
Na můj vkus se ale synek moc loudá.
„Pojď trošku rychlejc, budeš jak zmoklá myš.“
„Ano, to chci, to chci! Prosím! Chci být zmoklá myš!“
„Dyť se úplně promočíš.“
„To se mi právě líbí.“
Snažím se jít, co můžu, za mnou si vesele vlaje dítě. Už teď vypadáme, jako kdyby na nás někdo vylil kýbl vody. Naštěstí už vidíme v dálce náš dům. Zdá se mi, že déšť ustává. Zaklapneme za sebou dveře a v tom okamžiku je po dešti. Musím dát všechno oblečení na topení.
„Maminko, budeme si zase někdy hrát na zmoklou myš?“
„Jo jo, to víš, že jo.“
Jdu nám udělat teplé kakao. Co by tomu asi řekl robot? Někdy si povídám s umělou inteligencí. Jak se asi staví k dešti? Zeptám se ho a za pár vteřin přijde odpověď:
„Pokud jste dobrodružnější povahy, venkovní déšť může být skvělou příležitostí k tomu, abyste si oblékli své gumičky a vyrazili ven prozkoumat okolí. Deštivý den může nabídnout úplně nový pohled na krajinu a můžete objevit skryté krásy, které jste nikdy předtím neviděli.“
„A co nějaký vtip o dešti, věděl bys, robote?“
„Samozřejmě:
Proč má déšť rád matematiku?
Protože má rád kapacitu!“
Takže přátelé, až zas bude pršet, usmějte se, nasaďte si své gumičky a běžte si hrát na zmoklou myš.