C´est la vie

Mám francouzštinu ráda, líbí se mi, jak zní. Vždycky jsem se ji chtěla pořádně naučit. Už je to dost let, co jsem se přihlásila na roční intenzívní kurz francouzštiny. Když jsem si vybírala školu, v úvahu přicházela jazykovka, kterou jsem znala z minula (tehdy jsem tam byla na pomaturitní angličtině a moc mě to bavilo), jenomže já jsem nechtěla vstoupit dvakrát do stejné řeky, takže tentokrát jsem si vybrala jinou jazykovku, a sice tu ve Školní ulici.

Prvního září jsme se v učebně všichni hezky sešli, sedli si do lavic, vytáhli bloky a tužky a čekali jsme, co se bude dít. Do třídy přišel lektor a ředitelka (nebo zástupkyně či co) a začali zjišťovat, kdo je přihlášený do jakých kurzů podle pokročilosti. Při tom zjistili, že my začátečníci jsme tam byli všeho všudy tři. (Že to nevěděli dřív, si nedokážu vysvětlit. Na přihlášce se stupeň pokročilosti uváděl a školní rok byl dopředu zaplacený.) Paní ředitelka nám poté oznámila, že pro tři lidi nebudou otvírat kurz a že máme jít někam jinam. Protože prý ale ví, že podobná situace je i na jiných školách a že už začal školní rok a my budeme mít problém se vůbec někam ještě dostat, tak nám rovnou prozradila, že jediná škola, kde nás ještě vezmou, je …. no vida, moje stará jazykovka.

Tak jsem přece jen do stejné řeky vstoupila podruhé a na tuhle školu jsem šla znova. Situace s počtem žáků tam byla ale přesně opačná. Každý rok tam bývá začátečníků maximálně deset dvanáct, tentokrát se nás tam ale sešlo víc než dvacet. Navíc to byli samí čerství maturanti – kdybych měla použít citát z filmu, tak já jsem byla proti nim stará jak hnědý uhlí. Potkala jsem tam ale dva své bývalé učitele, zavzpomínali jsme a já jsem se vrhla do učení, déjà vu.

Na gramatiku a reálie jsme měli učitelky Češky, konverzaci nás učil Francouz Jacques-Eloi. Vzpomínám na něj moc ráda, bohužel nás ale učil jenom krátce, pak ho nahradil jiný lektor. Jacques měl zájem na tom, abychom se naučili co nejvíc a abychom to uměli používat. Byl na nás náročnější a to bylo dobře. Lektor, který přišel místo něj, byl sice s každým kamarád, ale učební přínos byl minimální.

Když škola skončila, nastoupila jsem do firmy. Protože jsem ale francouzštinu ke své práci občas potřebovala, říkala jsem si, že ještě musím navštěvovat nějaký individuální kurz, abych si ten jazyk udržovala.

Hledala jsem teda jazykovku, která by nabízela individuální výuku, a já bych ji dokázala skloubit s prací. Našla jsem si jednu školu se sídlem v Nuslích. To jsem teda koukala. Hodina vypadala asi tak, že lektorka přišla o chvíli později, pak ještě pár minut listovala v knize a přemýšlela, co budeme probírat a pak jsme jely cvičení v učebnici. Nic písemného, nechtěla po mně napsat ani čárku, a nedostávala jsem ani žádné domácí úkoly. Tohle možná vyhovovalo žákům na střední škole, ve které paní lektorka také vyučovala, jenomže já jsem se tu francouzštinu potřebovala učit a ne si odškrtnout hodinu.

Po pár lekcích jsem viděla, že lepší to nebude a musím to řešit. Mám ještě důrazněji říct, co a jak potřebuju nebo mám požádat o jiného lektora nebo mám jít o dům dál? Šla jsem na lekci odhodlaná už to nějak rozseknout. Ten den mi ale paní lektorka oznámila, že se blíží letní prázdniny a že ona jako učitelka na střední je bude mít taky a tudíž mě v červenci a srpnu učit nebude. Moje námitka, že tuhle jazykovku jsem si vybrala mimo jiné i pro to, že výuka probíhá i o letních prázdninách, se ukázala být dost slabý argument. Prý mě může učit zase až po prázdninách, prostě mám přijít v září.

Těch pár hodin do letních prázdnin jsem se ještě rozhodla dochodit a brát to jako zkušenost. Jamais plus. Na poslední hodině, kterou jsme měly, mi lektorka z ničeho nic oznámila, že mi shánějí nějakého učitele přes prázdniny. To už bylo na mě trošku moc, proč mi to neřekla dřív, že budou shánět záskok? Dorazila mě ale teprve paní, která mi později volala, že se dneska dozvěděla, že jejich kurzy už nebudu navštěvovat a proč jako, jestli jsem snad s jejich školou, která má tu nejlepší pověst, byla nespokojená.

Uběhly další roky a práci ve firmě jsem vyměnila za štětec a barvy. A tak si teď maluju, pouštím si u toho francouzské písničky (teď třeba Zaz – On ira) a říkám si, že přes všechny covidy a starosti je život vlastně fajn, je prostě takový, jaký je, c´est la vie.

(listopad 2021)