S tříletým u zubaře

Není to naše první zubařská návštěva, ale ty minulé nedopadly zrovna moc slavně – synek se sice se mnou posadil do zubařského křesla, ale za nic na světě nechtěl otevřít pusu. Nakonec ho pan zubař mohl prohlédnout jenom díky tomu, že se Pavlík rozeřval na celé kolo a tím pádem pusu ukázkově otevřel.

Tentokrát jsem nenechala nic náhodě. Můj syn má ve svých hračkách i doktorský kufřík a v něm zubařské nástroje, se kterými jsme zubní prohlídku poctivě trénovali. Dokonce jsem mu pořídila i sadu modelíny se zubařskou tématikou – vyrábět modelínové zuby ho vyloženě baví. Asi dvěstěpadesátkrát jsem mu vyprávěla, jak návštěva u zubaře bude probíhat a co se po něm bude chtít. Taky ho ujišťuju, že i mně budou kontrolovat zuby a že je pan zubař moc hodný. Věřím tedy, že to všechno proběhne úplně hladce.

V den D těsně před devátou ráno zvoním na zvonek dentální kliniky. Je se mnou i moje máma, která bude Pavlíka hlídat, když já budu v ordinaci. Otevírají se dveře a já vcházím dovnitř. Za mnou synek s babičkou. Tedy aspoň si to myslím. Když se otočím, zjišťuju, že Pavlík stojí nehybně na chodbě a odmítá udělat krok. Po chvilce zbytečného přemlouvání ho beru do náruče a vcházíme. Jdeme do čekárny, kde už je několik lidí. Je tam taky jeden chlapeček zhruba stejně starý jako Pavlík. Hrozně brečí. Je vidět, že má rozbitou pusu a k zubaři jde kvůli úrazu. Chlapečka berou hned do ordinace, bohužel jeho křik je slyšet i přes zavřené dveře. Pavlík vypadá vyděšeně.

Vytahuju z batohu svůj trumf – nabízím mu, že si pak může vzít do ordinace jeho oblíbeného malého bagříka, kterého jsem s sebou vzala. Synek ale autíčko okamžitě zase strká zpátky do batohu a pro jistotu pečlivě zapíná zip. Asi se bojí, aby mu ho pan zubař nevzal.

Čekáme, až na nás přijde řada. Pavlík si krátí dlouhou chvíli rozvíjením teorie o tom, že jeřáb, který vidíme z okna, potřebuje natankovat, a je tedy nutné nějaké velké kolo, které tomu jeřábu dodá benzín, aby mohl správně fungovat a zvedat těžké věci.

S babičkou nejsme moc technicky zdatné, a proto se nepouštíme do větších diskuzí na jeřábové a tankovací téma.

Konečně na nás přichází řada. Pavlík opět vypadá, že se nemůže odlepit z místa. Zbaběle ho zase beru do náruče a vcházím do ordinace. Ale moment, nejde to! Něco se zaseklo! Aha, Pavlík se rukama křečovitě drží futer dveří a odmítá je pustit. Člověk by neřekl, jak má takový drobek velkou sílu. Ač se fakt snažím, zjišťuju, že s ním do ordinace opravdu neprojdu. Co teď? Dávám ho tedy na zem. Okamžitě běží zpátky do čekárny a snaží se schovat za křeslo (ne to zubařské, ale obyčejné).

Pan zubař je zlatý člověk. Pochopil, že když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, a šel si do ordinace pro potřebné vybavení. Je odhodlaný zkontrolovat synkův chrup přímo v čekárně.

Pavlík zjistil, že není úniku a schoulil se mi na klíně. Rukama si zakrývá očička a zřejmě si přeje, aby to všechno zmizelo a on už měl konečně klid.

Nastává okamžik pravdy – otevře pusu nebo neotevře? Děkuju broučku, nenechal jsi mě ve štychu a s velkým sebezapřením jsi přece jenom pusu otevřel. Dokonce ji máš pořád otevřenou, když pan doktor vyšetřuje, jsi hrdina! Malý zádrhel nastává jenom při pokynu „skousni“. Omlouvám se, to jsme doma neprocvičovali. Pan zubař je ale zřejmě spokojený a prohlídku ukončil.

Pavlík má ještě chvíli zavřené oči a pak se nedůvěřivě dívá, jestli už je nebezpečí zažehnáno. Pan zubař ho ujišťuje, že je všechno v pořádku a může si z krabice vybrat malou hračku. Pavlík popadne to první, co mu přijde do ruky – malé strašidýlko.

Potom jdu na řadu já. Po obyčejném vyšetření mě čeká i rentgen, musím tedy projít čekárnou k rentgenové místnosti. Pavlík byl sice zabraný zkoumáním strašidýlka, ale přesto si všimnul, že kolem něco maminkovatého prošlo. Naštěstí ho babička včas zadržela, takže si pro dávku záření nestihnul doběhnout.

Uf. Zbývá už jen rychle se oblíknout a ven.

Na další vyšetření jsme objednaní za půl roku. Musím si do té doby vytrénovat svaly, jinak se synkem u zubaře vyloženě nehnu.

(květen 2021)